Můj milý deníčku a drazí přátelé,
již týden jsem nepřispěla ničím do pravidelného seriálu s názvem Workout Diary. Omluva? Asi vás zklamu, ale hold člověk nemá pořád náladu vysedávat u počítače a datlovat do něj. Kór když je venku tak hezky. A ono i když se to může zdát absurdní, jeden takový článek (byť sebeblbější) opravdu zabere alespoň hodinku času (+ následná korektura, vkládání fotografií a celkové soustředění). Ale když jsem tuto rubriku zakládala, dávala jsem si za cíl, že se díky ní naučím alespoň trochu disciplíně. Jsem totiž strašně líný člověk a nechápu, jak ostatní dokážou žít podle nějakého plánu. Já si prostě nedokážu říct: “Tak, a teď se půjdu hodinu učit a za hodinu napíšu tři stránky projektu a za další hodinu půjdu cvičit a pak se vykoupat.” Ne, u mě je to takové to klasické – až to přijde, tak to přijde. Proto mi v tomto vyhovuje i grafika. Pokud chcete precizní výsledek, musíte počkat na Múzu. Zkušení grafici budou nejspíše namítat, protože ti jsou omezeni deadliny. Ale já si pořád stojím za svým, že každé kreativní dílo prostě potřebuje svůj čas. A proto jsem i poslední dobou zjistila, že grafika asi není obor, kterému se v budoucnu budu věnovat (právě kvůli těm omezením, které mi však u jiných projektů nedělají problém). Já totiž opravdu potřebuji čas, pokud mám splodit něco nadpozemského, na mě se nevyplácí tlačit. Někdy sice může stresová situace donutit člověka k lepším výkonům, ale mě ne. Asi u mě platí heslo: “Starého psa novým kouskům nenaučíš.” 😀 Ale zas můžu říct, že když už mě ta svatá Múza políbí, stojí to za to. To pak jsem schopná “pracovat” i několik hodin a hlavně pozdě do noci (viz. příklad se starým/novým designem těchto webovek). Jenže moje Múza je mi nevěrná s někým jiným. 😀 A tímto končím své psychobreptavé žvásty a jdu se pustit do rekapitulace uplynulého týdne.
A když nad tím tak přemýšlím, ono možná toho ani k rekapitulaci moc nebude. Minulý týden byl celkově divný. Cvičení mě vůůůůůbec nebavilo, sluníčko venku hezky svítilo a mně se nechtělo cvičit. Ale pokud si dobře pamatuji, tak jsem cvičení dle plánu plnila. Jen to nebyla žádná sláva, spíš taková z nouze ctnost. Většinou jsem cvičila dle Asiatky, a u některých cviků jsem pociťovala bolest zatím nepoznanou. Asi proto, že jsem právě cvičila takovým hala-bala způsobem a byla jsem out-of-form. A z toho důvodu asi pochopíte, že se mi ani nechtějí přeměřovat míry. Docela se bojím výsledků. A ve finále se mi ani nechtějí fotografovat. Protože i zde tuším, že to žádná sláva nebude. Kór když se kouknu na ten lalok na břichu. ALE, abych pravdu řekla, dnes jsem si v zrcadle všimla, že se mi nějak zmenšil zadek. Na centimetrech to asi nijak poznat nebude, ale celkově ho už nemám tolik vypoulený, jako dřív, a určitě je o dost pevnější, než dřív. Prostě zadek jako skála jsem snad nikdy neměla (ženy z taťkovy strany totiž na kypřejší dolní partie trpěly/trpí), takže si tento pocit docela užívám. Ještě by to chtělo ho trochu pozvednout nahoru a vytvarovat. 🙂 Ale to zařídí pravidelná dávka squatů.
A abych teda opravdu neplácala naprázdno, musím říci, že Jumping minulý týden byl za trest. Nevím čím to (vlastně vím, tím líným týdnem) bylo, ale vůbec mi to nešlo. Prvních 30 vteřin písničky jsem si říkala, jak nejsem dobrá a jak mi to určitě půjde, a pak to přišlo. Únava, bolest svalů a to vše i přesto, že jsem ráno něco malého k snědku měla. A v podstatě celé cvičení to se mnou šlo dost z kopce. Dokonce jsem jednu dobu byla i ve fázi, kdy mě šíleně začalo píchat v břiše a já myslela, že slezu z té trampolíny a zbytek písničky zůstanu někde v koutě. Ale konce jsme se dočkaly všechny a pak přišlo vytoužené posilování, které minulý týden bylo jiné než obvykle. Dělaly se více cviky na břicho a dokonce i plaňky na zemi. Tuto změnu jsem uvítala, protože dnešní Jumping nám zase mírně sklouzl do stereotypu. Ale na rozdíl od toho z minulého týdne jsem dnes měla kondici víc než dobrou. Nemohoucnost se začala dostavovat až v tom našem pomyslném vrcholu, kdy jsme zase v mírném podřepu sprintovaly na trampolíně. Tento vrchol upřímně NESNÁŠÍM/e (a Zuzka to moc dobře ví :-D), ale co zase vím já je to, že po vrcholu nastupuje útlum a pomalejší sestavy až do vytouženého protažení a konce hodiny.
A i když jsem z Jumpingu nebyla nijak extra vydindaná, pobyt ve škole až do půl paté odpoledně mě totálně odrovnal. Dokonce tak, že jsem měla problém s udržením pozornosti při cestě trolejbusem domů. Normálně jsem usínala a několikrát jsem se přistihla při vteřinovém mikrospánku, kdy mi hlava padala buď dopředu nebo do boku. Pán, co seděl vedle mě, si mě tak prohlížel, teď mě napadá, že se možná i bál, abych tam nezkolabovala. Ale já byla fakt tak unavená, že jsem počítala s hodinovým spánkem hned po příchodu domů. Ale jak to tak bývá, po příchodu domů jsem akorát začala uklízet. Postele, stůl, vysávat koberec, na kterém byl čistič… Jojo, ale tak nevadí, alespoň se mi bude lehce usínat později v noci.
Ještě ve zkratce včerejšek. Na pořadu dne byl Rip’t Circuit a včera se mnou dokonce cvičil i Tom !! Jak mě toto cvičení minulý týden sr**o, včera mi nevadilo. Ale na Tomovi jsem viděla, že je mimo formu. To ale evidentně vůbec nevadí, protože má svaly větší než já a pekáč buchet se mu i při absenci cvičení na břiše začíná rýsovat. Ach jo, to je ta spravedlnost. No ale co se dá dělat. Proto jsem se rozhodla zase začít cvičit s Liškou. Přece jen, Řecko už mám za pár a nechci si tam v plavkách udělat ostudu (ještě aby vyšly ty zkoušky, držte proto palce). 🙂
A to je ode mě asi vše, snad se nebudete zlobit, že byl dnešní článek více kecací než vypovídací. Fotografie za minulý týden nakonec fotit nebudu, jelikož by můj nedělní souhrn (který tu v neděli prostě BUDE i s mírami!) nyní postrádal smysl (přece jen na postavě se během pár dnů nic extra nezmění, kór když bych ty fotky pořídila zítra a to by pak tuplem nemělo cenu).
Tak se mějte hezky, já půjdu na kutě.
Vaše Gábi. 🙂
Prostor pro vaše komentáře.