PartyLite Obsession

Milý deníčku (a moji milí přátelé),

dnes toho mám zase na srdci (či na klávesnici) trochu více, tak se do toho hned bez zbytečných debat pustím. 🙂 Jak jsem v předchozím článku avizovala, že v úterý jdeme na Jumping a pak zase standartně budu cvičit podle Cvičebního plánu, tak jsem si neuvědomila, že to vlastně ani nestihnu. Měli jsme s Tomem totiž školu do pěti (ale paní učitelka nás laskavě pustila již ve čtyři), a my pelášili domů, jelikož jsme v sedm hodin měli s Barčou sraz a chystali se na Ples studentů Masarykovy univerzity, kterou navštěvují naši kamarádi informatici. Ale pěkně popořadě.

Nejprve jsme totiž v úterý standartně navštívily Jumping. Ten den jsme jako cvičitelku neměli Zuzku, ale jinou slečnu (nerada bych se mýlila, ale myslím si, že to byla Andy, jméno jsem si bohužel nezapamatovala), Zuzka prý byla na dovolené. Z nové slečny jsem měla respekt, ale líbilo se mi, že se nás nejprve zeptala, na jakém Jumpingovém levelu se nacházíme a podle toho přizpůsobila celý průběh hodiny. Asi nemá cenu popisovat každou jednotlivou sestavu, celá lekce probíhala víceméně stejně jako u Zuzky (tzn. že se sestavy postupně stupňovaly až k pomyslnému vrcholu), hlavním rozdílem bylo to, že slečna cvičitelka používala více tanečních prvků a jedna sestava byla dokonce pouze taneční (tuším latinsko-americká). Co se mi bohužel nelíbilo byl pomyslný vrchol, kdy jsme standartně skákaly na písničku od DJ Freshe – All That Jazz, ale o mnoho déle, než se Zuzkou a to už mi nožičky opravdu umíraly. 😀 Ale po této písničce následovaly sestavy, které už byly v pohodě a my se tak mohly vydýchat. Po všech rychlejších sestavách klasicky následovalo nějaké to posilování (nově výpady a squaty na trampolíně) a poté závěrečné protažení. Celkově úterní Jumping hodnotím velice kladně, neboť to byla příjemná změna, a jak jsem již několikrát zmínila, ve cvičení nemám ráda stereotyp. 🙂

V úterý večer jsme se s přáteli zúčastnili již zmiňovaného plesu Masarykovy univerzity, a až na menší problémy s dresscodem (které se však vyřešily ještě před samotným plesem), jsem se docela těšila. Velkým překvapením po příchodu do brněnského hotelu Voroněž byl pro nás všechny welcome drink, který sestával z bílého/červeného vína. Odložili jsme si věci do šatny (která byla zdarma) a šli se usadit ke stolu. Celý ples se pořádal ve dvou patrech, čili se nestalo, že by sál byl přeplněný. Co se mi na organizaci líbilo nejvíc je to, že i přes hlasitou hudbu nebyl problém s akustikou (jako to bylo u našeho PEFkovského plesu, tam jsem si chvílemi připadala jak na diskotéce) a my se tak mohli skvěle bez křičení bavit. Jelikož nejsme nějací tanečníci, tak nám ani nevadil chvílemi přeplněný parket. Po pár hodinách jsme s přáteli využili služeb přítomného fotokoutku a šli se vyfotografovat, my s Tomem jsme si tu naši fotografii nechali za menší poplatek i vytisknout. V průběhu plesu jsme si zakoupili i pár lístků do tomboly a nejvěštím překvapením pro nás bylo, že Tom, který si koupil pouhé TŘI lístky, vyhrál poukaz na dort od Kolbaby v hodnotě 2.000 Kč!! Asi nemusím zdůrazňovat, že my ostatní jsme byli patřičně “naštvaní”. 😀 Já a Barča jsme totiž měli šest lístků a nic z toho. Klasika. No a před první hodinou ranní jsme se vydali na rozjezd a odjeli do svých domovů. Ples jako takový se mi líbil asi více než ten náš PEFkovský. Hlavně kvůli akustice a taky faktu, že po celém sále projížděli číšníci se stolečkem a neustále nám nabízeli občerstvení. Takový servis jsme na PEF plese v Laser Show Hall Boby centra neměli, tam jsme si museli vystát nekonečnou frontu. Což mi připomíná, že fronty se na plese Masarykovy univerzity nekonaly ani na dámských záchodcích !! A to už je co říct. Abych pravdu řekla, ceny občerstvení však byly dražší než v Boby centru. Ale co naplat, všechno má své pro a proti. Každý ples měl něco do sebe. PEF ples byl ve velké Laser Show Hall, kde jsme si ale nerozuměli vlastního slova, a ples Masarykovy univerzity se konal v Hotelu Voroněž na dvou patrech, kde i tak bylo na parketě neustále narváno, ale účast jako taková byla docela malá. A to je z mé strany o plese vše.

Nyní se vrhnu na cvičení. 🙂 V úterý jsem tedy krom Jumpingu necvičila, ale další den jsme měli odcvičit Speed 2.0, a jak jsem ho minulý pátek proflákala, rozhodla jsem se mu tentokrát dát na frak. No, to se mi moc nepovedlo, Shaun mi prostě natřel pr… zadek. 😀 Občas jsem musela cvičit podle Asiatky, ale když si to porovnám se svým úplně prvním cvičením od Shauna, kdy jsem strávila hodinu na záchodě, tak mi to šlo včera krááásně. 😀 Sice jsem měla problém při zrychlování a zkracování intervalů, např. takové squaty mi dělaly veeelký problém, ale celkově si myslím, že jsem na tom až tak špatně nebyla. A co je pozitivní, ani mě nijak nepálilo svalstvo a nepociťovala jsem únavu (a to jsem předtím jedla čočku). Jediné, co mi hoodně vadilo, bylo teplo v pokoji. Zvyšující se teploty jsou prostě znát, a kór když jsou v našem pokoji dva udýchaní lidé. To se ten kyslík hned spotřebovává rychleji a celkově je v tom pokoji na padnutí. Proto si většinou otevíráme okno dokořán. Nicméně dnes jsem již byla chytřejší a rozhodla jsem se donést z kočárkárny větrák, který jsem si loni při obrovských vedrech pořídila, a který byl mým věrným společníkem po všechny parné dny (ach, když si vzpomenu, jak jsme se X dní modlili alespoň za krátkou přeháňku, zatímco v západních Čechách lilo jako z konve skoro každý den…). Ale jedu dál. Dnes jsem musela odcvičit ZASE Rip’t Circuit. No, nebudu vám lhát když napíšu, že už mě to moc nebaví. Přece jen, už to cvičení cvičím déle jak 2 týdny a to je na moji nesnášenlivost stereotypu docela velký kalibr. V této fázi je však potřeba zatnout zuby, svaly a jet na 110 %. A jak mi to zas tento týden moc nešlo, věřím, že zítra (a další dny) to bude lepší! Ale zpět k dnešku. Měla jsem otevřené okno dokořán a zaplý větrák, a jediné cviky, se kterými jsem měla problémy, byly Push-upy (taková moje klasika) a Burpees (skákající plaňky, cvik jsem vysvětlovala již dříve). S kliky budu bojovat asi do konce programu. Nevím proč, s Jillian jsem s nimi neměla sebemenší problém, ale se Shaunem tomu tak je. Ale tak uvidíme jak tomu bude dál. A co se těch skákajících planěk týče, s těmi už je to lepší, akorát tento týden je jakýsi lemroidní a nejde mi to (ani Tomovi). A to jsem ještě ani nezmínila moje milované dřepy – ha, ale už vím jak na ně. Dnes jsem totiž přišla na to, že v určitých pozicích mi v kolenech nelupe (většinou tomu tak totiž je, i když dělám cvik tak, jak se má dělat) a ani mě nijak extra nebolí nohy. Dřepy celkově jsou náročným cvikem, a proto bych já osobně nedoporučovala je cvičit rychle, ale radši pomalu a precizně, což je se Shaunem a jeho cardio cvičeními občas problém. Ale nic, Jillian by na toto řekla: “Radši méně a lépe než hodně a odfkláklých.”. Takže Shaune, je mi líto, ale dřepy si prostě budu cvičit podle sebe. Přeci jen, jde mi o vytvarování hezkého pozadí, ne o nějakou nehodu s koleny či jinými partiemi. 🙂

A víte co bude zítra?? Zase Speeeeed 2.0 a tentokrát se na něho fakt těším ! Sice nevím, jestli v kombinaci s Dynamic Core ho dám tak, jak bych si přála, ale když ho odcvičím jako první, tak to bude muset jít. Jen si nesmím zapomenout vzít ponožky, přeci jen, bez nich se na koberci cvičí docela špatně (šlapky pak při některých cvicích pálí).

Tak mi držte palce a mějte se hezky, vaše Gábi. 🙂